Následující řádky zachycují to úplně první, co jsem si poznamenal během svého příjezdu do Evropy v květnu 2000 a dopsal pak o měsíc později. Jde o velmi osobní záznam prožitků, které jsem hluboce prociťoval v jednom z nejdůležitějších
období svého života. Popisuji zde tyto klíčové události: návrat do mé rodné země jako bhikkhu (neboli buddhistický mnich), setkání s lidem „mé krve“ a mou snahu darovat jim to nejlepší, co znám – drahocennou Dhammu, kterou udržovali na Srí Lance živou po více než 2000 let.
Letiště Katunayaka na Srí Lance: ihned po odbavení sochy Buddhy telefonuji Manickovi Rodrigo do Ájurvédského sanatoria Barberyn a Bertymu Jayasinghe do Kandy, abych sdělil, že už to máme za sebou a jaký pocit štěstí to ve mně vyvolalo. Až teprve
na třetí pokus se nám podařilo dostat toho našeho nadživotně velkého Buddhu do letadla jako „doprovázející zavazadlo“. Mahesha Yahampath, který spolu s Gaminim Hettiarachchi sochu Buddhy daroval, se mnou zůstal až do odbavení
sochy v kontaktu pomocí mobilního telefonu a do uzavřené haly po jednom letištním zaměstnanci poslal šek na vyžadované zaplacení nadváhy zavazadla. U odbavení mi dovolili vzít sebou kromě sochy jen příruční tašku s notebookem a teplým oděvem, vše ostatní jsem musel poslat zpět do svého
kláštera Sambodhi Vihára. V mém kufru bylo všechno vybavení bhikkhu–parikkhára darované pro české sámanéry neboli novice Sylvií Ratnayake a jejími přáteli, dále všechny dárky pro mé přátele a všechny mé osobní věci. Navzdory tomu však můj silný pocit příznivého začátku vše předčil.
Letiště v Moskvě: ač byla venkovní teplota pouhé dva stupně nad nulou, zahřálo mne silně u srdce, když jsem spatřil, jak byla socha Buddhy převážena k letadlu do Prahy. Nicméně, natáhl jsem si nové ponožky a obul boty, které mi darovali těsně
před odletem Desamanya Nissanka Wijewardane a jeho paní. Také jsem použil kupón Aeroflotu na šálek horkého čaje. Hodiny čekání na letišti mi potom daly příležitost meditovat. Znovu jsem reflektoval své rozhodnutí přijet do České republiky inkognito a neobjevit se tentokrát ani v televizi, ani jinde na veřejnosti až do prvního dne
oslavy Buddhova dne Vesákha v českém meditačním centru Křišťálky pod Hostýnem.
V duchu jsem procházel celou svou životní dráhu dhammaduty a vzpomínal na první setkání se svými učiteli Srí Anagarikou Munindrou, ctih. Nyánaponikou Therou, ctih. Piyadassi Therou, ctih. Mahasi Sayado a ctih.
Rewatadhamma Sayado, kteří mne po více než třicet let intenzivně trénovali jak učit Dhammu. Vybavovaly se mi obrázky z mého domova, Forest Hermitage v Kandy, co tam teď dělá můj starý společník a mentor ctih. Siridhamma Thera a ostatní osoby mého každodenního
života. Připomněl jsem si, jak mne na tuto cestu vypravil představený našeho řádu ctih. Nyánaratana Thera proslovem, ve kterém citoval slova pronesená Buddhou, když vysílal své žáky šířit Dhammu pro dobro mnohých. V ten
den oficiálního rozloučení v Sambodhi Viháře srovnával ve své řeči Chandima de Silva, prezident Dayaka Sabha, moji misi do střední Evropy s misí uskutečněnou Mahá Mahindou Therou před dvaceti třemi stoletími na Srí Lanku.
Samozřejmě, Buddhovo učení Dhammy bylo tehdy již na Srí Lance známo, muselo být ale ještě upevněno založením návaznosti Sanghy. Ano, viděl jsem zcela jasně, že mé rozhodnutí je neotřesitelné, čisté a má dobrý základ.
Praha: nejprve jsem měl trochu starost, jak se dostanu přes celnici. Pro ulehčení jsem vyzařoval mettá a vnitřně recitoval všechny gátha, jež pomáhají pozitivně naladit všechny bytosti – tedy včetně celníků. Zřejmě jim bylo jasné, že před
nimi stojí buddhistický mnich; projevovali velkou úctu. Odbavování sochy Buddhy bylo provedeno velmi jednoduše, takže jsem prošel celnicí za necelé tři minuty. V příletové hale mne čekali dhammáčárija Karel Hájek a další vedoucí buddhistických skupin – ačkoliv jsem o datu svého příletu
informoval pouze Karla, podařilo se jim to zjistit a přišli. Petr Slaměný hlásil dobrou zprávu, že dokončil přípravu pro tisk mnou napsané učebnice Páli – jazyk, texty, kultura. Vlastík Blahynka mi dle starobylého zvyku podal chléb a sůl, takže to byla má úplně první pindapáta–dána v mé
rodné zemi.
Karel mne požádal cestou z letiště do jeho domova, zda bych mohl recitovat ochranné gátha paritta na jednotce intensivní péče ve strahovské nemocnici, kde na rakovinu umírala jedna česká satiterapeutka. Samozřejmě jsem souhlasil. Takže tato
nemocnice byla prvním domem, do kterého jsem vstoupil na české půdě. Pacientčino tělo bylo vyzáblé a slabé, její mysl ale jasná a otevřená. Rozuměla jejímu stavu přiměřeně formulovaný přednes Dhammy a doprovázející instrukci – zemřela v klidu následující ráno. Takže to byla ve
funkci bhikkhu má první služba pro mé lidi v Čechách.
Týden po mém příjezdu do Evropy byl vyplněn přípravami pro formální předání sochy Buddhy na oslavách Vesákha v den květnového úplňku. Do Karlova domova mne přijížděli navštívit vedoucí jednotlivých místních skupin Bodhi a
diskutovali se mnou plány pro buddhistické aktivity tohoto roku i let příštích.
Tolik tedy o tom, jak byl přivezen Buddha do srdce Evropy. Reportáže o oslavách Vesákha jsou spolu s fotografiemi v jiném souboru, který má též být na internetových stránkách www\Áyukusala.
S požehnáním Trojího Klenotu Tiratanam
Bhikkhu Kusala Ánanda
7 / 2000
Autorizovaný překlad z angličtiny: Jana Kadová 8 / 2000
Āyukusala Central European
Sangha –
contact: ACES
