Sedm kroků kotvení ve skutečnosti
výňatky z článku,
který tiskem vyšel in: Konfrontace, Časopis pro psychoterapii, 14. ročník (číslo 2, str. 98-103)
celý text tohoto článku je dostupný na webových stránkách SATITERAPIE
Vztah slovo–skutečnost
v souvislosti se změnou osoby
Roman Hytych
Jak vůbec vznikal název této stati, který se snaží stručně uvést její obsah? Když jsem začal přemýšlet, jak komunikovat své vhledy k danému tématu, byl jsem inspirován zážitkem skupinové práce, která dokáže měnit jednotlivé zúčastněné
osoby. Tento prožitek oživil vzpomínky z mé práce psychoterapeuta s tzv. psychotiky, jakož i z průběhu mého čtyřletého sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku v satiterapii. Společným jmenovatelem všech těchto znovuprožívaných zkušeností byl proces integrativní změny osoby. Tématem
zde tedy není osobnost jakožto teoretický konstrukt, nýbrž
empirie označovaná pojmem osoba.
Integrativní změnu osoby ve skupinové práci a důležitost skupinové práce pro výcvik psychoterapeutů do hloubky zpracoval ve dvou stěžejních dílech C.R. Rogers (1961, 1970). Na Rogersovo dílo navazuje i teorie satiterapie (Frýba 1993), kterou uvádí náš přední teoretik psychoterapie S. Kratochvíl
(1997) jako jeden z integrativních přístupů moderní psychoterapie.
[…]
Mapa není krajina
Jak souvisí způsob definování reality s procesem změny osoby? K tomuto vysvětlení je nejprve zapotřebí blíže prozkoumat vztah slovo–skutečnost neboli vztah slov a prožívané reality. K osvětlení prezentovaného přístupu nám dobře
poslouží metafora vypůjčená z psycholingvistiky, která pohlíží na slova jako na mapu krajiny reálného světa (Hájek 2002:18n.).
S mapou, podobně jako se slovy, lze provádět různé věci. Lze se na ni podívat a konfrontovat ji se vzpomínkami na uplynulý výlet a tak si lépe uspořádat vlastní orientaci v krajině, kterou jsem procházel. Lze si tak vybavit a připomenout vzpomínky na události, které jsme „tam a tehdy“
zažili. Je možné nad mapou vymyslet další výlet — zde však hrozí zklamání, že ve skutečné krajině navzdory mapě najdeme studánku vyschlou, cestu lesem zničenou a rybníček zarostlý řasami. Další z možností, které se nabízejí, je také snít nad mapou o nádherné procházce a ve skutečnosti
nikdy nevyrazit.
I ta nejpřesnější mapa, která zaznamenává každý ráz krajiny, nám není schopna zprostředkovat prožitkovou realitu procházky v krajině. Stojíce nad mapou (nebo dokonce na mapě) si nikdy nesmočím nohy v potoku. Mapa se od svého vydání nemění, je statická, kdežto krajina žije a neustále
se proměňuje.
Tak je tomu i se vztahem slov (pojmů) a prožívání. Slova mohou „konzervovat“ minulé prožívání a umožňují nám prožité zapamatovávat, třídit a vybavovat. Mohou být také prázdná, bez jakéhokoliv vztahu k prožíváním a vnímáním definované realitě a tím nás zavádět a působit
nám značné problémy. Když na procházce místo restaurace, jež byla zanesena na mapě, najdeme pouze zavřené chátrající rekreační středisko ROH, následky ještě nemusí být fatální. O co větší může být frustrace ze slibovaných světlých zítřků dosažených pokrokem technologií moderní
společnosti tváří v tvář ekologické katastrofě či situaci vlastní osamocenosti v okamžicích umírání či hospitalizace z důvodu psychické nemoci!
Jak jsem uvedl již výše, s mapou či se slovy lze učinit mnohé, záleží na tom, kam se chceme dostat. Slova tak mohou být smysluplnými ukazateli (odkazujícími na krajinu prožívání) nebo sítí mnohdy krásných a poutavých, leč prázdných pojmů (bez vztahu k prožívání).
Pokud chci naslouchat a rozumět druhým, je zapotřebí dopřát sluchu svému vlastnímu prožívání a vytvářet tak podmínky pro lepší pochopení sebe sama.
[…]
Vytváření podmínek pro zrání moudrosti těla
K tomu všemu je ale nejprve zapotřebí objasnit způsob užívání moudrosti těla, respektive vytváření podmínek pro „vyloupnutí se“ významu z tělesně zakotveného prožívání. Jak již bylo uvedeno výše, v lidském organismu, v krajině
našeho prožívání, plyne neustále tok tělesných prožitků (fokusů) — jednotek prožívání nesoucích význam. Pokud osoba obrátí svou pozornost směrem k tomuto toku a nechá vyvstat právě aktuální jednotku (fokus), může při dodržení několika jednoduchých principů pro nenásilnou
interakci mysli a tělesného prožívání (viz. Gendlin 1978; Hájek 2002) uzrát fokusem nesený význam (felt sense), který nás obohatí moudrostí, a v případě, že jde o ztuhlý komplex prožívání (problém) z „tam a tehdy“, může dojít i k jeho rozpuštění a posunu prožívání (felt shift).
Zrání významu tělesně zakotveného prožívání je procesem, v němž lze při jeho analyzování rozlišit sedm následujících kroků kotvení (Frýba 2001).
Sedm kroků kotvení:
1. krok
Nejprve je nutné vytvořit podmínky k tomu, aby klient psychoterapie či frekventant výcvikového kurzu vůbec objevil existenci tělesně kotveného prožívání, aby přešel od pojmů a představ k prožívání. Jednou z použitelných satiterapeutických technik v této
fázi je například „Máte všech pět pohromadě?“, která zprostředkovává kotvení prožívání v pěti smyslech (Frýba 2003).
2. krok
Následujícím krokem je trénink pendlování, tj. označování tělesného prožívání slovem či symbolem, který nás k aktuálnímu prožívání napadá, který je k současnému tělesnému prožívání vztažen a tak je prožitkově zakotven. […toto označování, které
je dle Abhidhammy tou nejelementárnější formou jazykové funkce, vačí–sankhára, hraje velkou roli jednak jako vitakka při kultivaci meditačního pohroužení džhána, jednak jako sallakkhaná při meditaci
vhledu satipatthána–vipassaná…]
3. krok
Třetím krokem je rozlišení vnitřní a vnější základny v prožívání a prohlédnutí vztahu mezi nimi na základě poznání, že podle nálady (stavu mysli) na vnitřní základně, jsou odlišně až protichůdně vnímány předměty mysli představující vnější základnu.
Mysl stažená strachem proto vnímá přítomný okamžik, předjímanou nebo zapamatovanou situaci jinak než mysl beze strachu.
Psychický aparát normálně fungující mysli „sídlí v srdci“ (hadajam nissája), které je jeho stanovištěm (vatthu) podobně jako oko ucho, nos, jazyk a tělo jsou stanovištěmi orgánů zraku, sluchu, čichu atd. a jim odpovídajících druhů prožívání. Jako tyto orgány je též mysl vnitřní základnou (adždžhatta ájatana) prožívání, která má svůj protějšek
ve vnější základně (bahira ájatana), jíž je kterýkoliv jev (dhamma), který je právě předmětem mysli. Toto je základní princip abhidhammické teorie relativity, znázorněný následujícím diagramem podmiňujících
vztahů: (Frýba 1993:29).
 |
4. krok
Dalším krokem analýzy procesu „zrání významu“ je zprostředkování poznání, že s různými tělesnými podklady, fokusy (vatthu) souvisí odlišné vnitřní základny mysli (čitta).
Když se tedy mysl stažená strachem změní v mysl, která je beze strachu, dojde také k pozorovatelné změně v tělesném prožívání, v právě aktuální jednotce (fokusu).
5. krok
Na podkladě předchozího kroku je umožněno rozlišení pendlováním mezi tělesným podkladem mysli (vatthu) a přítomným stavem mysli (čitta), což odpovídá pendlování mezi aktuální
jednotkou prožívání (fokusem) a jeho pojmenováním (k fokusu vztaženým slovem či představou, tj. třetí rovinou prožívání) – k tomu viz.:
(Moudrost těla (káya–gatá–sati) je jedním z nejdůležitějších principů jak satiterapie (Frýba 1993) tak meditace všímavosti a vhledu (Frýba 1996; Mahási Sayado 1993). Satiterapie rozlišuje
čtyři roviny prožívání (Frýba 2003: 21n.) 1.bezprostřední prožívání aktuální situace, 2. tělesné prožívané významy zapamatovaných situací (znovuprožívání) jež vede k nyní prožívanému stavu, 3. představy a pojmy vztažené
k bezprostřednímu prožívání a 4. představování a myšlení bez vztahu k tělesně zakotvenému prožívání.)
6. krok
Zařazením pojmenování vzniklého uvedenou interakcí těla a mysli (pendlováním) do pojmového systému našeho psychotopu získáme prožitkový význam a provádíme tímto šestý krok zde analyzovaného procesu. [...vyjádřeno dle Abhidhammy tímto identifikujeme předmět vědomí: tad–árammana ...]
7. krok
Závěrečný krok zprostředkovává rozlišení dvou úrovní pendlování:
1. pendlování mezi označením a prožitkem, a
2. pendlování mezi označením a kulturním pojetím označeného jevu.
Významy tělesně zakotveného prožívání, které vyčerpávajícím způsobem analyzuje (Hájek 2002), jsou tedy intrasubjektivně kotveny v prožívání a intersubjektivně sdíleny v pojmovém systému řeči nebo symbolů.
Shrnuto v pohledu satiterapie jde v uvedených sedmi krocích kotvení o interakci mezi vnitřní základnou mysli (východiskem prožívání) a vnější základnou mysli (předmětem této jednotky prožívání). Z této interakce — pokud je všímavostí zaznamenána a označována
slovem nebo symbolem — u zdravé osoby vyrůstá prožitkově zakotvený význam.
...satiterapie a obzvláště též průzkum psychotopu vycházejí z rozlišování mezi skutečností a slovem, mezi prožíváním skutečných procesů a jejich pojímáním v myšlení, představách a názorech. Kritérium pro
toto vůbec nejdůležitější rozlišení mezi poznáním a poznávaným (náma–rúpa–pariččheda) je mimo jakoukoliv teorii a mimo možnost definice pojmy. Na to, v čem spočívá rozdíl mezi slovem a skutečností, lze jen poukázat. A prostředkem tohoto
poukazování je terapeutovo komentování (sallakkhana) skutečně existujících jevů, které prožívá společně s pacientem. Satiterapeut neinterpretuje, nevnucuje pacientovi svůj „náhled“; slovy komentování pouze poukazuje na jevy tak, aby pacient mohl získat autochtonní poznání skutečnosti vhledem (Frýba 1993:15).
Pokusil jsem se tedy o přiblížení jednoho ze základních paradigmat abhidhammy a satiterapie — vztahu slovo–skutečnost (náma–rúpa), vztahu mezi prožívanou skutečností a jejím kognitivním uchopením, vztahu mezi poznávaným a
poznáváním, metaforicky mezi krajinou a mapou. Satiterapie pojímá mysl jako šestý smyslový kanál. Stejně jako u hmatu, chuti, čichu, zraku a sluchu vzniká hmatání, chutnání, čichání, vidění a slyšení, kontaktem mezi vnitřní (příslušný smyslový orgán) a vnější základnou (tvrdost,
teplota, pohyb a viskozita pro hmat; chuť; pach; tvar, světlo a barva; zvuk), tak i v kanálu mysli vzniká prožívání kontaktem vnitřní a vnější základny (viz. diagram). Označováním a rozlišováním těchto kontaktů získáváme významy.
Naslouchání a porozumění vlastnímu prožívání se stává podkladem, z něhož lze vycházet při empatickém způsobu bytí s druhými lidmi. Osoba, která má přístup k moudrosti těla, která je obeznámena s vlastním prožíváním, jež pro ni není ohrožující,
se může směle vydat na průzkum „krajiny“ vnějšího světa, interpersonálních fokusů, empatické komunikace, procesu všímavě spoluprožívaného provádění (anu–pari–vatti, viz. Burkhardt 1996; Vogt 1999), které je vlastní práci v systematicky prováděné satiterapii nebo na klienta zaměřené psychoterapii.
Literatura:
Burkhardt, K.H. (1996) Všímavé spoluprožívání v satiterapii tancem. Konfrontace 3.
Frýba, M. (1993) Principy satiterapie. Velká Bíteš, Atelier Satiterapie.
Frýba, M. (1996) Psychologie zvládání života; Aplikace metody abhidhamma. Brno, Masarykova univerzita.
Frýba, M. (2001) Osobní sdělení.
Frýba, M. (2003) Umění žít šťastně. Praha, Argo.
Gendlin, E.T. (1964) A Theory of Personality Change. In: Worchel & Byrne (Eds.) Personality Change, New York, John Wiley & Sons.
Gendlin, E.T. (1978) Focusing. New York, Everest House.
Hájek, K. (1997) Psychoterapeutická změna. In: Vybíral a kol. Obecná psychoterapie, Praha, Psychoanalytické nakladatelství.
Hájek, K. (2002) Tělesně zakotvené prožívání. Praha, Karolinum.
Kratochvíl, S. (1997) Základy psychoterapie. Praha, Portál.
Mahási Sayadó (1993) Meditace všímavosti a vhledu. Praha, Stratos.
Moreno, J.L. (1955) The Significance of the Therapeutic Format and the Place of Acting Out in Psychotherapy. Group Psychotherapy 8.
Rogers, C.R. (1961) On Becoming a Person. Boston, Houghton Mifflin Company. (slovensky: (1995) Ako byť sám sebou. Bratislava, IRIS)
Rogers, C.R. (1970) On Encounters Groups. New York, Harper & Row Publishers, (slovensky: (1997) Encountrové skupiny. Modra, IRO).
Rogers, C.R. (1998) Způsob bytí. Praha, Portál.
Vogt, B. (1999) Skill and Trust. Amsterdam, Amsterdam University Press.
